Drátenictví na Slovensku vzniklo v 18. století a rozšířilo se ve dvou územních oblastech. Na severozápadním Slovensku – zejména na Kysucích v Javorníkách a na severovýchodním Slovensku – na Spiši. Vrochlu svého rozvoje dosáhlo užitkové a umělecké drátenictví v regionech kysuckém a povážském, označaných v současnosti jako Drotária, ve spišské oblasti zůstalo převážně na úrovni běžné užitkové výroby.

Severní území bývalé Trenčianské stolice neposkytovalo příznivé podmínky pro rozvoj zemědělství. Tamní obyvatelé se proto živili těžbou dřeva, pálením smůly a ti majetnější povoznictvím. Zpočátku se drátenictvím v podobě domácí výroby živili muži, ženy i děti. Z nouze se z ní postupně vyvinulo vandrovní (podomní) zaměstnání, kterému se věnovali už jen muži.

Drátenící zpočátku opravovali hlavně prasklé nebo jinak poškozené hliněné nádoby tak, že kolem nich opletli a pevně stáhli drátěnou síť. Později začali z drátu a plechu vyrábět jednoduché užitkové předměty – čistítka dýmek, podložky pod hrnce a žehličky věšáky, mísy, pasti na myši, síta, struhadla, naběračky nebo formy na pečení a vykrajování těsta.

Začátkem 19. století se už drátenictvím zabývaly dvě třetiny mužské populace ve více než 150 obcích severozápadního Slovenska. V důsledku rostoucí konkurence odcházeli dráteníci za prací stále častěji za hranice Rakousko-Uherska a své řemeslo, původně regionální fenomén, rozšířili téměř na všechny kontinenty. Mnozí z nich se vrátili domů, úspěšnější za hranicemi založili velké dílny. Rychle se přizpůsobili tamním poměrům a stali se z nich vážení řemeslníci. Takto vzniklo v různých koutech světa více než 300 dílen a některé z nich se staly prosperujícími továrnami. Známé byly dílny v Rusku, USA, Polsku, Švýcarsku, Německu. Dráteníci však došli až do Mongolska, Číny, Mexika, Indie, Austrálie i do Jižní Ameriky. Všestranně obstáli v konkurenci a svou pracovitostí, statečností a skromností si získali uznání.

V období prosperity manufaktur v zahraničí můžeme mluvit o světové slávě slovenského drátenictví. Zasloužili se o to zejména Jozef Belon v Tbilisi, Ján Rácik v New Yorku, Štefan Hunčík v Moskvě, Jozef Holánik-Baker ve Varšavě, bratři Ďurišovi v St. Louis, Milučký v Petrohradu, Korňan v Chicagu a mnoho dalších. Jen doma, v jejich vlasti, se jim nikdy nedostalo zaslouženého uznání a nepodařilo se založit prosperující firmu – Rakousko-Uhersko drátenictví nepřálo.

Děti dráteníků žijících ve světě měly možnost získat vyšší vzdělání a tím i přístup do vyšší společnosti. Syn dráteníka Ján Chalan byl vedoucím ústředního newyorského policejního okrsku, Alojz Kurucár (syn dráteníka) tajným poradcem ruského cara ve finančních záležitostech, dcera dráteníka Apolónie Chalupcová se stala slavnou filmovou hvězdou pod uměleckým jménem Pola Negri. Mnoho jiných dětí z drátenických rodin se stalo v zahraničí lékaři, právníky a inženýry. Jako dospělí tak přispěli nemalým dílem k budování slovenské inteligence, které tehdy bylo tak žalostně málo.

Zánik drátenické výroby v mnoha zemích souvisel s novými společensko-politickými poměry a se změnou hranic po první světové válce. Další ranou byla nesporně světová hospodářská krize.

V některých částech světa však ještě dnes existují firmy, které byly založeny dráteníky ze Slovenska. Výroba však už neprobíhá klasickým ručním způsobem a také sortiment výrobků je jiný, než býval kdysi.

Dnes prakticky nikdo neví, že slovenští dráteníci jsou autory některých světoznámých patentů. Bratři Brodeckovi z Dlhého Pole si dali po druhé světové válce v New Yorku patentovat nákupní vozík, který se ujal pod názvem Fold’n Roli. Celý svět v hypermarketech tlačí před sebou na kolečkách slovenský drátenický vynález. Sterilizační buben z plechu na lékařské nástroje je zas patentem dráteníka Adama Pánika. Také při zlomeninách končetin pomohli lékařům dráteníci. Vyvinuli takzvané žebříčkové drátěné fixační dlahy, které se před použitím obalovaly obvazovým materiálem. Samostatnou kategorií jsou pasti na myši a potkany. Umíme si představit, kolik potravin tyto drobní, avšak důmyslní pomocníci zachránili?

Obraz dráteníka s krosnou na zádech jsme měli možnost v historii spatřit dvakrát. Nejprve v počátcích rozvoje drátenictví, kdy mistr s džarkem (učněm) odcházeli na vandr do světa. Živili se opravami nádobí a drobnou výrobou kuchyňských potřeb, věšáků, pastí a podobně. Často místo mzdy dostali jen jídlo a nocleh. Historky o drátenickém vandru se mohou zdát romantické, avšak pro dráteníky v 18. století to vůbec romantické nebylo. V neuvěřitelně krutých podmínkách, krok za krokem, dláždili cestu až do zlatého věku drátenického umění.

Druhý obraz vandrujícího dráteníka také není veselý. Evropou se prohnaly revoluce, války a krize. Zlatý věk drátenického řemesla je pryč. Někteří bývalí dráteníci ze zoufalství vzali opět na záda krosnu, aby flikovali hrnce, zasklívali malá sklepní okénka, vykonávali drobné práce související s drátem a plechem. Krátce po druhé světové válce se mezi těmito řemeslníky objevili i tací, kteří pokazili ostatním dobrou pověst. Pojem „dráteník“ pak byl často chápán jako synonymum k výrazům „chudák, žebrák nebo tulák“.

Vyskytly se však i obdivuhodné výjimky. Několik vynikajících osobností rozvíjelo tradiční řemeslo dále, i když jejich občanské povolání už bylo jiné. V některých případech jde dokonce o celé rody až po dnešní generace. Tito dráteníci byli mimořádně tvořiví a jejich práce se blížila spíše výtvarnému umění. Byl jim vlastní cit pro tvar, prostor i barvu, měli svůj estetický názor a vlastní výrazové prostředky. Kromě tradičního průmyslového drátu využívali i mosazný, postříbřený a pozlacený drát. Někteří drát pocínovali, jiní ho barvili nebo jinak povrchové upravovali. Mnohdy pak vytvořili jedinečná díla, která daleko přesáhla hranice Slovenska.